Narodila jsem se na státní svátek Cyrila a Metoděje, což mi umožňuje mít volno a slavit. Hurá !!! Jako dítě jsem narozeniny na počátku prázdnin nesla nelibě, protože všichni kamarádi se rozjeli k babičkám a k moři a mě většinou poslali pečující rodiče na nějaký ozdravný pobyt, takže se neslavilo. Jinak bylo mé dětství idylické. Do tří let jsem byla hýčkána ve vilce své babičky a dědy, kde o mne pečovaly tehdy ještě bezdětné tetičky a jejich protějšky. Byla jsem nejspíš pěkně rozmazlené kvítko.

Pak naši odjeli na čtyři roky do východního Berlína. Mně to tam připadalo skvělé. Ve školce jsem se rychle naučila německy a měla spoustu kamarádů. Chodili jsme k soukromému pekaři a cukráři, jednou týdně do naší ulice zavítal flašinetář s živou opičkou a tak mi pražské děti po návratu připadaly ochuzené o spoustu dobrých věcí. Akorát že na Invalidovně měly tramvaje, ty v Hohenschoenhausen nejezdily! Pozorovala jsem je první noc v Praze tak náruživě, že jsem skončila na chirurgii s pěti stehy na čele.

Ve třetí třídě jsem začala chodit na jazykovku, na dramaťák a do baletu. A začali se mi rodit bratříčkové. Do té doby jsem měla dávat pozor jenom na mladší sestru, ale s přibývajícími sourozenci se rozšiřovalo i spektrum mých povinností. Plínky, polívčičky, ježdění s kočárkem, to šlo, ale pobyt s brášky na pískovišti ve společnosti hlídajících důchodců byl pro pubertální děvče dosti frustrující. Dostala jsem se totiž na vysněnou školu, ze které jsem měla vyjít s absolutoriem na opravdovou herečku. Moji drazí rodičové z mé volby nebyli nijak nadšeni a snažili se mi vysvětlit, že existuje mnoho perspektivních povolání, kde by se uplatnily mé jazykové znalosti i dobré vysvědčení. Marně. A tak zatímco mí milí spolužáci trávili volné hodiny mezi vyučováním v itelektuálních debatách o smyslu velkého umění a učili se při tom konzumovat alkohol a cigaretky, já, věčně hlídající sestřička, se nenaučila ani jedno a stala se ze mne celoživotní Zdravuška.
(pokračování příště)